Pohybové aktivity na léčbě (i po ní)

S onkologickým nebo hematoonkologickým onemocněním dítěte se pojí řada problémů, které dítě omezují jak ve hrách, tak v přirozeném pohybu. Přesto i v době léčby je pohyb nesmírně důležitý, proto jsme si povídali s Mgr. Barborou Jindrovou z Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství FN Motol.

Onkologická a hematoonkologická léčba u dětí přináší spoustu pohybových omezení. Jaké nejčastější pohybové problémy tyto děti mají a jak dlouho přetrvávají?
Komplikace ovlivňující pohybový aparát u dětí, které podstoupili hematoonkologickou léčbu, jsou velmi variabilní a závisí na konkrétní diagnóze a léčbě. Např. u pacientů s akutní lymfoblastickou leukémií se často potýkáme se steroidní myopatií, periferní neuropatií a aseptickými nekrózami kloubů. U pacientů po operaci tumoru v centrálním nervovém systému zase řešíme neurologické symptomy (např. hemiparéza, cerebelární syndrom). Některé komplikace se nám podaří vyřešit za několik týdnů, s jinými se pacienti potýkají celý život. Pokud bych měla vypíchnout nejčastější obecné komplikace, patřilo by sem snížení svalové síly, zkrácení svalů dolních končetin a celková špatná kondice.

Můžou děti na intenzivní léčbě dělat vůbec nějaký pohyb? A jak jim v tom můžou rodiče pomoci?
Pohyb je velmi důležitý v průběhu celé léčby a to i v době intenzivní fáze léčby. Vědecké studie prokázaly, že pravidelná pohybová aktivita snižuje riziko vzniku komplikací v průběhu léčby a zlepšuje kvalitu života. Každé zdravé dítě se během dne přirozeně hýbe, chodí do školy, běhá venku s kamarády. Během hospitalizace téměř veškeré aktivity zmizí a dítě tráví většinu času na lůžku. Proto je velmi důležité dítě motivovat k pohybu. Každý den několikrát vylézt z postele a projít se po chodbě, najíst se u stolu (namísto na posteli), jednoduše si zacvičit a protáhnout se. Důležité je, aby rodič dítě k pohybu motivoval, vymýšlel pohybové úkoly a hry, šel dítěti příkladem a cvičil spolu s ním.

S jakými pohybovými aktivitami začít na udržovací léčbě? A co po léčbě? Je nějaká pohybová aktivita, kterou preferujete, nebo naopak kterou nedoporučujete?
Pokud se dítě potýká se specifickými problémy (např. myopatie, neuropatie, ortopedické komplikace), je vhodné pokračovat v rehabilitaci a docházet ambulantně na fyzioterapii. V případě spíše obecných komplikací (únava, snížení celkové kondice, zkrácení svalů dolních končetin) je dobré se začít postupně vracet k běžným pohybovým aktivitám. Začněte s mírnou zátěží a postupně délku i intenzitu zvyšujte. Vždy je potřeba respektovat aktuální stav dítěte a pohybovou aktivitu stavu uzpůsobit. Ideální je začít jednoduše s chůzí. Změřte, kolik kroků dítě průměrně za den ujde a číslo postupně zvyšujte. Následně se dají zařadit další pohybové aktivity, jako např. kolo, jóga, tanec, plavání. Vhodnost pohybové aktivity je vždy důležité konzultovat s ošetřujícím onkologem.
Po ukončení léčby doporučujeme začít dítě opět zařazovat do kolektivu, u malých dětí jsou vhodné kroužky podporující všestrannou pohybovou aktivitu. U starších dětí je hlavní opět vybudovat pozitivní vztah k pohybu a ke sportu. Pokud je to možné, může se dítě pozvolna vrátit k předešlým sportovním aktivitám. Vždy je ale potřeba zátěž kladenou na dítě navyšovat pozvolna a sledovat projevy únavy či přetížení.

Může dítě po onkologické léčbě dělat sport vrcholově?
To je těžké říci. Myslím si, že vrcholový sport není ideální ani pro zdravé děti, které nepodstoupili náročnou léčbu. Sport na vrcholové úrovni představuje pro tělo enormní zátěž. Pokud ošetřující onkolog sport povolí, určitě je potřeba před zahájením tréninku podstoupit zátěžový test.

Dítě, které prošlo onkologickou léčbou se také může jednoduše odvyknout hýbat, jak dítě motivovat k pohybu?
To je těžká otázka a jednoduchá odpověď, která by se dala aplikovat na všechny, asi neexistuje. Při práci se setkáváme s dětmi ve velkém věkovém rozpětí, od kojenců po osmnáctileté kluky a holky. Motivace každé věkové skupiny se liší. U malých dětí se nám osvědčuje strhnout je ke hře. Do hry se dá schovat spousta cílené pohybové aktivity. Zásadní také je, aby se do procesu zapojili i rodiče. Starší děti se snažíme směřovat k samostatnosti a převzetí větší části zodpovědnosti na sebe. Chceme, aby pochopily, proč je pro ně cvičení a pohyb důležitý. Aby se hýbaly, protože sami chtějí, ne proto, že jim to říkají rodiče či lékaři. Cvičení i konkrétní pohybovou aktivitu je potřeba vybírat spolu s dítětem tak, aby ho bavila.
Pomoci mohou i různé motivační způsoby, jako lepení samolepek za splněné cvičení, zařazení cvičení do každodenního harmonogramu dne, měření počtu kroků apod. Dají se využít také různé hravé pomůcky, jako jógové karty a hrací konzole (např. Wii).

Založili jste spolek ZvONKOhra, v čem rodičům a dětem s onkologickým onemocněním může pomoci?
ZvONKOhru jsme založili s kolegy z týmu fyzioterapeutů pracujících na klinice dětské hematologie a onkologie v Motole. Snažíme se o rozvoj rehabilitace a pohybové aktivity u dětských hematoonkologických pacientů. Naším hlavním projektem jsou nyní webové stránky, skrz které se snažíme ukázat dětem a jejich rodičům, jak se mohou v průběhu léčby i po jejím ukončení zapojit do pohybové aktivity. Na co je vhodné se zaměřit v konkrétní části léčby, jak zapracovat na jednotlivých komplikacích, které s sebou léčba přináší.
Na stránkách (www.rehabilitacehrou.cz) mohou nyní rodiče najít přes sedmdesát her rozdělených do patnácti kategorií. Kategorie se zaměřují na oblasti, ve kterých mají děti nejčastěji problémy. Snažíme se takto inspirovat rodiče menších dětí a ukázat jim cestu, jak mohou se svými dětmi pracovat. Aktuálně pracujeme na tvorbě průvodce, který provede děti s akutní lymfoblastickou leukémií celou léčbou. Průvodce je zaměřený na pohybovou aktivitu, nejčastější komplikace a konkrétní tipy na cvičení.